PÍSEŇ SRDCE - světlo člověka
Kdo píseň srdce zpívá
když Bohu do očí se dívá
sám sebe skutečného vidí
ve tvářích úplně všech lidí
jež tu jsou, budou a byli
a svět svým světlem vytvořiliKdo píseň srdce zpívá
ten Bohu z očí se dívá
a sebe skutečného zří
když existenci hledí do tváří
že jedno světlo lásky jsme
zpívá, protože TO spatřuje
Ten Sen byl dalším z těch jasných ukazatelů na mé cestě. Jistě se týká především mně, ale cítím, že je celkově o cestě Člověka v těchto časech - že se týká nás všech a proto ho píšu. Jednou za čas se ocitám ve snu v ráji. Je tam božsky. Cítíte se tak bezpečně, i když je tam tolik divokých zvířat a obrovských rostlin, nádherné lesy, zahrady, vzduch voní a krása bytí je snad nepopsatelná i bájným jazykem Bohemie. Člověk i všechny další formy k sobě přistupují s takovou úctou a láskou. Je to tam jen o dobrodružství cesty a radosti z dalších poznaných míst této krajiny naprosto vlastní člověku. A v tuto noc jsem tam zase byla. Prošla jsem tam už spoustou míst. Jsou tam dokonce i zvláštní města naprosto v souladu s okolní krajinou, domy mají různé geometrické tvary, člověk tam vytvořil nádherné stavby , monumenty a ve spojení s dalšími bytostmi ukotvil na různých místech různé symboly a zvuky, jež danou krajinu natolik prosytily určitou částí poznání. Celý ráj je vlastně velkým putováním a radováním se z dalších objevených zákoutí té země, kterou nejvíc známe, protože jsme ji sami vytvořili. Je to tam doma. A bytosti tam vytvořili také obrovskou rozhlednu. Dá se na ni jít, když máte v ruce mapu a tam uvnitř vnuknutí, že se tentokrát jde třeba tam či onam. Z rozhledny se podíváte a vidíte a jdete. Tentokrát jsme byli skupina. Mnoho jsme už viděli. Promítali jsme si v paměti navštívené kopce s kruhy i koulemi, ale nyní jsme dostali informaci, že máme jít na kopec DĚTSKÉHO SRDCE. Já a moje sestra jsme uměly rychle vylézt na rozhlednu, tak nás tam poslali. Sestra se stále chtěla rozhlížet, ale ten kopec nebyl vidět. Už mne z té výšky moc brněly nohy, tak jsem řekla, že tentokrát musíme sestoupit. Věděla jsem, kde ten kopec je - byl na severovýchodě a byl to kopec za kopcem tak velkým, že ani z této nejvyšší rozhledny nemohl být spatřen. Byl dokonale skrytý, chráněný. Něco ze mne vyslovilo, že k Srdci dítěte dojdeme jenom skrze navigaci srdcem. Věděli jsme, že budeme stát nohama na Zemi a Země nám pomůže, když ji poprosíme a budeme s úctou našlapovat. Protože to je srdce jejího dítěte - skutečného čistého člověka - a toho ona chrání nejvíce. Cítili jsme obrovskou lásku k Matce Zemi, že nám dá poznat to nejcennější, co má - člověka, jak ho prapůvodně zrodila. Že tam uvidíme sami sebe, jací bychom mohli být, kdybychom chtěli. Ano - byla tam taková informace, že my takoví nejsme, protože takoví být ještě nechceme, protože ještě nevíme - a to ještě je už. Způsobovali jsme tím matce velkou bolest, ale tím i sobě - a ona zasáhne. Bude nás nyní víc a víc vodit na to místo a bude nám dávat šanci znovu se čistě milovat. Znali jsme směr, viděli jsme z rozhledny, že je až za jezerem. Bylo tam veliké čisté modré jezero ve tvaru člověka - ale bylo to embryo. Mělo spirálové bříško a na něm stejně velkou hlavu, takže to připomínalo jako celek osmičku - nekonečnost. Ten kopec byl umístěný někde před třetím okem a za ním byl náš cíl - kopec, na kterém byl symbol srdce dítěte. Byl to rudý pramen života. A tak jsme šli. Všichni v tichosti a velkém očekávání, protože jsme nyní museli projít kolem celé páteře jezerního embrya velice hustým pralesem, pak okolo jeho hlavy a teprve pak se nám mohl naskytnout pohled na tajemství dokonale chráněného místa ....
Když TO ladí, léčíme se beze slov ...
